Separační úzkost: Co to je, jak se projevuje a co s ní dělat

Separační úzkost je separační úzkost, intenzivní strach z oddělení od důležité osoby, který přesahuje běžný smutek nebo náladovost. Also known as strach z opuštění, it není jen pocit, že někdo odešel – je to vnitřní pocity, že bez této osoby se zhroutíte, nebudete schopni žít, nebo že jste nevážení.

Tento strach se často objevuje u lidí, kteří zažili v dětství nestabilní vztahy s rodiči – kdy byli opomíjeni, přemístěni, nebo kdy se někdo náhle ztratil. V dospělosti se to převádí do vztahů: když partner odchází na víkend, začnete přemýšlet, jestli vás opustí. Když neodpoví na zprávu, hned si myslíte, že už vás nemá rád. Tento strach může vést k přehnané závislosti, vyčerpávajícím hádkám, nebo dokonce k tomu, že se vztah vůbec nezačne – protože se bojíte, že by se mohl skončit. To je strach z opuštění, psychologický mechanismus, který často souvisí s hraniční poruchou osobnosti, ale může se objevit i u lidí bez diagnózy. A právě proto se v mnoha případech projevuje spolu s emocionální regulací, schopností udržet klid i v situacích, kdy se cítíte zničeni. Když se někdo od vás vzdálí, vaše emoce přeskočí z nuly na sto – a zpět se vrátit je nemožné. To je důvod, proč se lidé s separační úzkostí často cítí jako „příliš citliví“ nebo „přehnaní“ – ale ve skutečnosti jen reagují na hlubokou, vnitřní hrozbu, kterou tělo a mozek vnímají jako životně důležitou.

Nejlepší cesta ven z tohoto cyklu není přesně říct si, že to není tak špatné. Nejsou potřeba návštěvy psychologa, který vám bude říkat, že „všichni někdy opouštějí“. Potřebujete někoho, kdo vám pomůže pochopit, odkud ten strach pochází, jak se projevuje ve vašich tělech, a jak ho zmenšit – ne zničit. Psychoterapie, zejména KBT a DBT, ukazuje, že se to dá změnit. Nejde o to, aby vás nikdy nikdo neopustil – ale o to, abyste se naučili přežít i když ano. V naší sbírce najdete praktické příběhy, jak lidé překonávali strach z opuštění, jak se naučili vztahy stavět bez paniky, a jak terapie pomohla i těm, kteří si mysleli, že už je to pro ně příliš pozdě.