Separační úzkost u dětí: Jak pomoci dítěti pomocí psychoterapie

Stále častěji se rodiče obrací na psychology s otázkou: Proč se moje dítě tak strašně rozpláče, když ho nechám ve škole? Nebo: Proč se nechce vůbec vyspat, když odejdu z pokoje? Tento strach před oddělením od rodičů není jen „fáze“, kterou dítě překoná samo. Pokud trvá déle než několik týdnů, zasahuje do školního života, spánku nebo rodinného klidu, mluvíme o separační úzkosti jako poruše.

Co je separační úzkost skutečně?

Separace znamená oddělení. Separační úzkost je příliš silný strach před tím, že někdo, kdo je pro dítě bezpečný - obvykle rodič nebo pečovatel - odejde. Tento strach není jen pláč, když se rodič vydá na práci. Je to úzkost, která se projevuje neustálým hledáním, pláčem, odmítnutím jít do školy, nočními můrami, nebo fyzickými příznaky jako bolesti břicha nebo zvracení, když se blíží čas na rozloučení.

U malých dětí do tří let je tento strach přirozený. Je to způsob, jakým mozek řeší, že svět není bezpečný, když se rodič ztratí. Ale když dítě pět let a pořád se rozpláče, když jde maminka do obchodu, nebo když se na školu nechce vůbec vrátit, i když už je to šestý týden, je to jiné. V tom případě se jedná o poruchu, která se objevuje u přibližně 4 % dětí ve věku předškolním a školním.

Proč to dítě trpí?

Není jedna příčina. Je to kombinace věci, které se navzájem posilují. Některé děti mají genetickou náchylnost - jejich mozek je citlivější na stres. Jiné prožily událost, která je zranila: ztráta blízké osoby, rozvod rodičů, přestěhování, nebo i přílišná ochrana. Když rodič vždycky zůstane u dítěte, když se bojí, dítě se naučí: „Když se cítím nebezpečně, musí být někdo u mě.“

Na druhé straně - když rodič nechá dítě plakat a nevěnuje mu pozornost, když se bojí, může dítě začít myslet: „Nikdo mi nepomůže.“ Obě situace vytvářejí stejný výsledek: dítě se neucítí bezpečně.

Škola je často místo, kde se problém projeví nejjasněji. Dítě se nechce vyspat, nechce jít do třídy, chce být vždycky u učitelky. Učitelka ho považuje za „neposlušného“, rodiče za „přehnaně ochraňující“ - a všichni se ztrácejí v kruhu, který nikdo neví, jak přerušit.

Co se dělá v psychoterapii?

Nejúčinnější metoda je kognitivně-behaviorální terapie - KBT. Ale ne jako u dospělých. U dětí to není rozhovor o myšlenkách. Je to hra, příběh, cvičení, které se děje v bezpečném prostředí. Psycholog se s dítětem naučí rozpoznávat, co se v něm děje, když se bojí. „Když tátův auto odjede, co se ti děje v těle?“ „Kde cítíš ten strach?“

Terapie nejde o to, aby dítě přestalo bát. Jde o to, aby se naučilo, že strach je jen pocit - a že se s ním dá žít. Psycholog pomáhá dítěti postupně vystavovat se situacím, které ho děsí, ale v malých krocích. Například: nejprve rodič odejde na pět minut, pak na deset, pak na hodinu. A každý krok se oslaví. Ne jako odměna, ale jako potvrzení: „Vidíš? Přežil jsi to. A já jsem stále tady.“

Pro malé děti je důležitá i rodinná terapie. Rodiče se učí, jak se chovat, když dítě pláče. Jak nechat ho plakat, aniž by se z toho stala bitva. Jak mu říct: „Vím, že to je těžké. Ale já se vrátím.“ A neříct: „Nech to, je to hloupé.“

Proč je KBT v Česku těžká?

KBT je zlatý standard - to ví každý odborník. Ale ve skutečnosti jich je málo. Většina dětských psychologů není vyškolená v této metodě. A pokud je, často ji nemůže aplikovat, protože pojišťovny nehradí dlouhodobou terapii. Dítě má tři sezení - a pak už je to „dost“. Ale separační úzkost se nevyřeší za tři týdny.

Navíc - dítě nechce jít k psychologovi. Pro něj to je jen další „odcházení“. Takže terapie musí být v domě, ve škole, nebo v prostředí, které dítě zná. A to je náročné.

Proto se doporučuje kombinovat KBT s podpůrnou psychoterapií - tedy s tím, aby se dítě mohlo v klidu vyprávět, co cítí. A s rodinnou terapií - protože pokud rodiče nezmění svůj přístup, dítě se nezlepší.

Když nic nepomáhá - a co s léky?

Nejprve: léky nejsou první volba. Nikdy. Ale když dítě nejde do školy už šest měsíců, nejspíš nejí, neusne, pláče celý den, a rodina je na konci - pak je možné zvážit léky. Pouze v kombinaci s terapií. A jen pokud je to předepsáno lékařem, který se specializuje na dětskou psychiatrii.

Nejčastěji se používají léky z kategorie SSRI - které pomáhají regulovat serotonin. Ale nejsou „přípravek na úzkost“. Jsou to pomůcky, které umožní dítěti zvládnout terapii. Když je dítě příliš rozrušené, aby se naučilo nové věci, léky mu dají trochu klidu. A potom už terapie může začít fungovat.

Nezapomeňte: léky neodstraní příčinu. Pouze zmírní příznaky. A když se přestanou užívat bez terapie, problém se vrátí.

Co mohou rodiče dělat doma?

Největší chyba: přemlouvání. „Nech to, to je hloupé.“ „Všichni jiní jdou do školy.“ „Nechci, abys byl slabý.“ Toto dítě nechce být slabé. Chce být bezpečné.

Co funguje:

• Udržujte rutinu. Když ví, co se bude dít, je méně strach. Stejný odchod, stejná slova, stejný polibek.
• Neukládejte ho k spánku, když je nervózní. Spánek je příliš citlivý moment. Raději před spaním sedněte, přečtěte příběh, nechte ho držet nějaký předmět - jako hračku nebo kousek oblečení.
• Nezůstávejte, když se rozpláče. Nezůstávejte, abyste ho uklidili. Zůstávejte, abyste mu řekli: „Já se vrátím.“ A pak odejděte. I když pláče. I když je to těžké. Dítě se naučí, že když se rozpláče, rodič se nevrátí - ale že se vrátí i když se nepláče.
• Chválejte malé kroky. „Dnes jsi se neplakal, když jsem odešla! To je hrozně odvážné!“
• Nezatěžujte ho otázkami. „Co se ti děje?“ „Proč to děláš?“ „Co se bojíš?“ Tyto otázky ho jen zatěžují. Raději řekněte: „Vím, že je to těžké. Já jsem tady.“

Co se stane, když to necháme být?

Když se separační úzkost nelečí, dítě se nevyvíjí. Nezvládne školu. Neudělá přátelství. Nezvládne výlety, táboření, spánky u babičky. Může se vyvinout celá řada dalších problémů: úzkostné poruchy, deprese, problémy se sebevědomím.

Nejhorší je, že rodina se zvykne na bolest. Přestane se ptát: „Proč to dělá?“ Začne se ptát: „Jak to zvládnout?“ A dítě se naučí: „Můj strach je příliš těžký pro někoho, aby ho pochopil.“

Na druhé straně - když se začne včas pracovat, dítě se naučí, že strach je jen dočasný. A že je schopné ho překonat. A to je největší dar, který mu můžete dát.

Když už jste přesvědčení, že potřebujete pomoc

Nečekáte, až se to samo vyřeší. Nečekáte, až dítě „dospěje“. Když úzkost trvá déle než čtyři týdny a zasahuje do každodenního života - je čas hledat odborníka.

Hledejte dětského psychologa, který má zkušenosti s úzkostnými poruchami. Zeptejte se, zda používá KBT. Zeptejte se, zda pracuje s rodiči. A nechte se nechat vyslechnout. Nejde o to, jestli je dítě „přehnané“. Jde o to, jestli je bezpečné.

Separace není vina. Je to část života. Ale když se stane bolestí, není to dítě, které se chová špatně. Je to dítě, které potřebuje pomoci, aby se naučilo, že svět je bezpečný - i když rodič není vedle něj.