Separační úzkost u dětí: Jak psychoterapie pomáhá překonat strach z odloučení

Co je separační úzkost a kdy přestává být normální?

Každý rodič někdy viděl, jak jeho dítě pláče, když ho nechává u babičky, ve školce nebo u někoho, kdo ho má na chvíli. To je normální. Tento strach z odloučení je součástí vývoje dětí od šestého měsíce života a obvykle ustupuje do tří let. Ale co když to nepřestane? Když dítě pořád pláče, když rodič odejde, když se odmítá vydát do školky, když má noční můry o tom, že rodiče nevrátí? Pak to už není jen vývojový krok. Pak to je separační úzkostná porucha.

Podle dat z České psychiatrie se taková porucha vyvine u přibližně 4 % dětí předškolního a školního věku. To znamená, že v každé třídě je pravděpodobně jedno dítě, které se neumí rozloučit bez paniky. A to nejde jen o pláč. Může to být bolest břicha, hlavy, zvracení, odmítnutí jíst, odmítnutí spát, pokud rodič není v místnosti. Někdy to začne po narození sourozence, po nemoci, po přestěhování. Ale vždy je to stejné: dítě se bojí, že rodič se nevrátí. A toto obavy se stávají silnější než logika.

Proč psychoterapie je první volbou, ne léky?

Mnoho rodičů si říká: „Můžeme to zvládnout sami?“ Nebo: „Necháme to, až dítě doroste.“ Ale pokud se symptomy prodlužují déle než čtyři týdny u dětí, je to signál, že potřebuje pomoc. A ta pomoc by měla být psychoterapie - ne léky.

Podle American Academy of Child and Adolescent Psychiatry je kognitivně-behaviorální terapie (KBT) nejúčinnější metoda s důkazovou úrovní A. To znamená, že je podložena mnoha studiemi. KBT nepoužívá léky. Používá hry, příběhy, cvičení a postupné odlučování. Dítě se naučí, jak se uklidnit, když se cítí vyděšené, jak si říct: „Maminka se vrátí. Já jsem v bezpečí.“

Prof. MUDr. Jiří Raboch z Prahy říká, že léky by měly být poslední možností. Pokud se dítě léčí jen léky, zastaví se jen příznaky, ale neřeší se kořen. A to může vést k závislosti. Léky neucílí dítě, aby se naučilo zvládat úzkost. Psychoterapie to dělá. A to je rozdíl mezi dočasným úlevou a trvalým řešením.

Jak vypadá terapie separační úzkosti?

Terapie nezačíná tím, že dítě sedí s terapeutem a vypráví, co se mu stalo. To by bylo pro děti předškolního věku nemožné. Terapie začíná hrou. Hra je jazyk dětí. Když dítě hraje s plyšovým zvířátkem, které se bojí, že maminka odejde, terapeut sleduje, co se děje. A pak pomalu vede dítě k tomu, aby si vysvětlilo, že i když maminka odejde, vrátí se.

U starších dětí se používají konkrétní techniky. Například:

1. Postupné odlučování: Začne se tím, že rodič odejde na 5 minut, vrátí se a slibuje, že to zopakuje. Každý týden se doba prodlužuje o pár minut.
2. Časové plánování: Odloučení se děje v době, kdy dítě je klidné - ne když je unavené nebo hladové.
3. Spolehlivé rozloučení: Nikdy se neukrádá. Vždy se řekne: „Maminka teď jdu, ale vrátím se za 15 minut.“ A pak se to splní. Přesně.
4. Přechodový objekt: Plyšová hračka, šátek nebo foto z rodičů - všechno, co dítě má, když je sám. Tyto věci mají pro děti „nadpřirozený význam“ - pomáhají jim cítit bezpečí.

Průměrně je potřeba 15 až 20 sezení, jednou týdně, každé 45-60 minut. A důležité je: rodiče musí být v terapii zapojení. Nejen dítě. Terapie je společná cesta.

Co dělají špatně rodiče - a jak to zhoršují?

Nejčastější chyba? Vrátit se dříve, než bylo dohodnuto. Když dítě pláče, rodič se vrátí, aby ho uklidnil. To je přirozené. Ale toto jednání dítě naučí: „Když budu plakat dost dlouho, maminka se vrátí.“ A tak se pláč stává strategií. A terapie se zbytečně prodlužuje.

Na Facebookové skupině „Rodiče s úzkostnými dětmi“ má uživatelka „Markéta M.“ napsala: „Před třemi měsíci jsem se vracela po 3 minutách. Teď už to trvá 45 minut. A dítě ví, že to bude fungovat.“

Druhá chyba: nekonzistentní přístup. Když má dítě v pondělí terapii, ale v úterý rodiče nechají dítě doma, protože „to bylo moc těžké“, terapie se ztrácí. Terapie funguje jen, když je každý den stejný. I doma. I ve školce. I u babičky.

Uživatel „David K.“ na Redditu popsal, že jeho syn se zlepšil až tehdy, když se rodiče přestali vracet. „Bylo to těžké. Ale když jsme drželi sliby, dítě se začalo věřit.“

Co dělat, když na terapeuta čekáte měsíce?

Průměrná čekací doba na klinického psychologa v Česku je 3 měsíce. V některých regionech, jako je východní Čechy, je to až 6 měsíců. To je dlouho, když dítě trpí. A dlouhá čekací doba může symptomů zhoršit.

Ale neznamená to, že musíte čekat bez činnosti. Existují nástroje, které můžete použít doma:

• Aplikace „Odpoj se“: Vyvinutá na UK v Praze, poskytuje krok za krokem návody, jak postupně odlučovat, a sleduje pokrok dítěte. Podle Ministerstva zdravotnictví zkracuje léčbu o 22 %.
• Přechodové objekty: Vyberte jednu věc - hračku, šátek, foto. Nechte ji dítě vždy mít, když se odlučuje.
• Pravidelný rozloučení: Vždy se rozloučte. Nikdy neutečte. Vždy slibujte návrat a dodržujte ho.
• Stabilní péče: Pokud dítě je u někoho jiného, měl by to být člověk, kterého zná. Nová osoba = nový strach.

Na portálu Maminky.cz 68 % rodičů potvrdilo, že přechodový objekt významně snížil úzkost. To není jen „pohoda“. To je vědecky prokázaná podpora.

Jak se změnila terapie v posledních letech?

Před deseti lety byla terapie separační úzkosti téměř neznámá. Dnes je to jedna z nejčastějších dětských poruch, které se léčí. A příčiny jsou jasné: pandemie COVID-19 zvýšila výskyt úzkosti u dětí o 18 % mezi lety 2020 a 2022. Rodiče byli stresovaní, děti neviděly kamarády, školky byly zavřené. A když se všechno otevřelo, mnoho dětí už nevědělo, jak se vrátit do světa bez rodiče.

Terapie se také mění. Teleterapie - konzultace přes video - se stává běžnou. V roce 2027 by jich mělo být 35 %. To je důležité, protože ve východních Čechách je jeden psycholog na 18 300 dětí. Teleterapie to změní.

Od roku 2024 plánuje Národní ústav duševního zdraví pilotní projekt „Rodina bez úzkosti“. Bude poskytovat bezplatnou terapii pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin. To je krok ve správném směru.

Kdy je čas hledat odborníka?

Není potřeba čekat, až dítě „přestane být malé“. Pokud:

• Pláč nebo odmítání trvá déle než čtyři týdny
• Dítě se odmítá vydát do školky, školy nebo k přátelům
• Má časté bolesti břicha, hlavy, zvracení bez příčiny
• Spí jen, když je rodič vedle
• Strach z odloučení ovlivňuje každodenní život rodiny

- pak je čas zavolat. Ne na lékaře. Na klinického psychologa. Ten, kdo se specializuje na děti.

Ve České republice je 1 240 klinických psychologů, kteří se zaměřují na děti. To je málo. Ale je to možné. A věřte tomu: s vhodnou terapií je možné dosáhnout zlepšení. Ne všechny děti se zcela „vyléčí“. Ale všechny se naučí, jak se cítit v bezpečí - i když rodič není vedle.