Poruchy příjmu potravy u dětí a dospívajících nejsou jen otázkou „příliš málo jí“ nebo „příliš často se zvrací“. Jsou to komplexní psychiatrické onemocnění, která mohou vést k selhání orgánů, ztrátě kostní hmoty, srdečnímu selhání a dokonce k úmrtí. V České republice se každý rok diagnostikuje stovky případů, a počet dětí a adolescentů, kteří trpí mentální anorexii nebo bulimií, mezi lety 2018 a 2022 vzrostl o 37 %. Nejčastěji postižené jsou dívky ve věku 12-15 let - 85 % případů. Ale chlapci se přidávají - jejich podíl stoupá na 15 %, a to je důvod, proč už nejde jen o „ženskou“ nemoc.
První krok: stabilizace těla, ne mysli
Mnoho rodičů si myslí, že terapie začíná hovorem. To není pravda. Nejprve musí být tělo zachráněno. Pokud dítě má tělesnou hmotnost pod 75 % ideálního tělesného indexu nebo má kritické laboratorní hodnoty (nízký obsah draslíku, nízký krevní tlak, pomalý tep), není možné začít psychoterapií. Tělo je příliš vyčerpané na to, aby se mohlo soustředit na myšlenky, emoce nebo změny.V akutní fázi se dítě často hospitalizuje na dětské psychiatrii. To není trest, ani „výčitka“. Je to léčba. Pokud se po týdnech domácího přístupu s pediatrem a rodinou nezlepší stav, hospitalizace není volba - je nutnost. V Praze, na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN, pracují týmy, které každý den sledují hmotnost, elektrolyty, srdeční frekvenci a příjem kalorií. Cílem je dosáhnout příjmu 1 800-2 500 kcal denně, což pro dítě s anorexií znamená každodenní boj - často s pláčem, odporou a hrůzou.
Kognitivně-behaviorální terapie - jak funguje?
Když je tělo stabilizované, začíná psychologická část. Nejčastěji používaný přístup je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). U bulimie nervózy má KBT úspěšnost 65-70 %. U anorexie je to o něco méně - 45-50 %. Proč? Protože bulimie má jasnější chování (zvracení, laxativa), které lze cíleně měnit. Anorexie je hlubší - spojená s návykem ovládat tělo, strachem před ztrátou kontroly, zde se nemění jen chování, ale celý způsob myšlení.AdiCare centrum například nabízí 12týdenní intenzivní program: tři sezení týdně, každé 90 minut. Terapeut pomáhá dítěti rozpoznat, jaké myšlenky ho vedou k jídlu nebo k jeho vyhýbání. „Nemůžu jíst, jsem těžká“ - to není fakt. Je to návyková myšlenka. KBT ji rozloží, zkoumá její původ, ukazuje, jak se vztahuje k obavám z přijetí, k rodinnému tlaku, k sociálním mediím. A pak se postupně vytváří nové vzorce: „Můžu jíst, i když se cítím nejistě.“
Rodinná terapie - klíč pro děti do 18 let
Pro děti a adolescenty do 18 let je nejúčinnější přístup rodinně založená terapie (FBT). A to ne proto, že rodiče jsou „vinaři“. Ale protože dítě v tomto věku nemá vnitřní zdroje, aby se samostatně vypořádalo s nemocí. Rodina je jeho největší podporou - i když to vypadá naopak.FBT má úspěšnost až 75 %. Jak to funguje? První fáze: rodiče přebírají kontrolu nad jídlem. Ano, přesně tak. Nejsou to terapeuti, ale hlavní léčitelé. Při jídle sedí vedle dítěte, nechávají ho jíst, nevěnují se telefonu, nekomentují váhu, neříkají „to je špatné“. Jídelníček je připravený výživovým terapeutem, rodiče ho jednoduše dodržují. Dítě nemá volbu - jí, nebo jí ne. A to je v pořádku. V této fázi se nemluví o emocích. Jde jen o jídlo. A o přežití.
Poté, co se hmotnost stabilizuje, se postupně předává kontrola zpět dítěti. Ale jen tehdy, když je to bezpečné. U dětí do 12 let je to rodičovská odpovědnost. U adolescentů se začíná mluvit o vlastní motivaci. Ale i pak - rodiče neodcházejí. Jsou stále součástí týmu.
Co se děje v rodině, když se dítě nemůže jíst?
Podle MUDr. Lenky Slámové z NZIP je 68 % případů PPP spojených s komunikačními problémy v rodině. Někdy je to přílišný tlak na výsledky. Někdy je to neřešený rozvod. Někdy je to „neříkej nic, jen budeš jíst“. Ale vždycky je to stejná věc: dítě se cítí, že jeho hodnota závisí na tom, jak vypadá. A proto se pokouší ovládat tělo - jako jedinou věc, kterou může řídit.Na Redditu v české komunitě r/mentalnizdravi rodiče popisují první tři měsíce jako nejhorší. Průměrně 14 konfliktních situací týdně během jídla. Dítě křičí, odmítá, zneužívá, křičí „nechci!“. Rodiče pláčou. Ale většina z nich říká: „Když jsem přestal diskutovat a začal jsem jen podávat jídlo - začalo to pomalu měnit.“
Farmakologická léčba - co funguje a co ne?
Léky nejsou řešením anorexie. Žádný lék nezvýší chuť k jídlu u pacienta, který se bojí těla. Ale u bulimie nervózy je jediný schválený lék - fluoxetin, SSRI. Pouze pro pacienty starší 12 let. A pouze jako doplněk k terapii. Ne jako náhrada. Výzkumy ukazují, že bez terapie léky nepomohou. A u anorexie se léky nepoužívají - nejsou účinné. Nejsou ani bezpečné, pokud je tělo podvýživové.Ambulantní léčba vs. hospitalizace - co je lepší?
Ambulantní terapie je levnější. A většina lidí si myslí, že je lepší. Ale není. Riziko relapsu je 40-60 %. To znamená, že více než každý druhý pacient po ukončení léčby znovu začne omezovat jídlo nebo se zvracet. Hospitalizace je nákladná - 60 000 až 120 000 Kč za měsíc. Ale riziko relapsu je o 25-30 % nižší. Proč? Protože v nemocnici je tělo pod dohledem 24 hodin denně. Není možné se vyhnout jídlu. Není možné se „připravit“ na jídlo. Je to prostě jídlo. A to je první krok k uzdravení.
Co rodiče dělají špatně - a co dělají dobře
Nejčastější chyba: přílišné dohledování. Rodiče se neustále ptají: „Kolik jsi snědl?“, „Proč jsi to nejedl?“, „Je to dost?“. To není podpora. To je tlak. Podle NZIP je klíčové respektovat soukromí dítěte. Nezakazovat telefon, nekontrolovat koupelnu, nevyhledávat informace o jídlu v jeho mobilu. Toto všechno zhoršuje důvěru. A bez důvěry není léčba.Co dělat dobře? Vytvořit klidné prostředí při jídle. Žádné TV, žádné telefony. Jídlo trvá 20-30 minut. Příjemná atmosféra. 4-6 jídel denně. Voda mezi jídly, ne během. A neříkat: „To je zdravé!“ Neříkat: „Tak to jsi měl sníst!“
Největší úspěch? Když rodiče zapojí dítě do jídelníčku. Ne jako „výběr“, ale jako „spolupráce“. „Chceš jíst kaši nebo omeletu?“ „Chceš jíst s námi nebo sám?“ Malé volby. Až se dítě naučí, že jídlo není nepřítel - ale zdroj energie.
Čekání na léčbu - největší nebezpečí
Největší problém v ČR není nedostatek znalostí. Je to nedostatek kapacity. Průměrná doba čekání na první ambulantní termín je 4,7 měsíce. A 35 % rodičů říká, že toto čekání zhoršilo stav jejich dítěte. Některé děti ztratily 10 % tělesné hmotnosti během čekání. Některé byly hospitalizovány až po půl roce.Centrum pro diagnostiku a léčbu poruch příjmu potravy v Praze plánuje otevřít první denní stacionář pro děti pod 10 let - protože dnes je kapacita pouze 35 % poptávky. V ČR funguje pouze 4 centra s plným spektrem služeb pro děti. Doporučený poměr je 1 centrum na 1 milion obyvatel. My máme 1 na 2,5 milionu.
Co je naděje?
Prof. MUDr. Jiří Raboch předpovídá, že do roku 2026 se podaří snížit úmrtnost na poruchy příjmu potravy z 5-10 % na 3-5 %. Jak? Díky včasnější diagnostice. Díky standardizovaným protokolům. Díky tomu, že rodiče už nečekají rok, než se obrátí na lékaře.Největší úspěch v léčbě není, když dítě zhubne. Je to, když se naučí jíst bez hrůzy. Když se naučí, že jeho hodnota není v čísle na váze. Když se naučí, že jídlo je život. A že jeho tělo je věc, která ho drží - ne protivník, který ho musí ovládat.
Podle diplomové práce z Masarykovy univerzity je 78 % úspěšných případů léčby spojených s tím, že rodiče byli zapojeni od prvního týdne. Ne od šestého. Ne od dvanáctého. Od prvního. A to je ta jediná věc, kterou můžete ovládnout. Ne tělo. Ne váhu. Ale přítomnost. A to je začátek uzdravení.
