Národní monitoring duševního zdraví: Co ukazují data v ČR

Ve školách po celé České republice se děti rokem 2025 začaly bavit o něčem, co dříve nikdo nechtěl slyšet: o svém duševním zdraví. Nejde o hovory ve třídě, ale o anonymní dotazníky, které každý žák deváté třídy vyplňuje na požádání školy. To je součást Národního monitoringu duševního zdraví - prvního systémového projektu, který v ČR systematicky měří, jak se děti a mladí cítí. A výsledky jsou alarmující.

Co vlastně monitoring ukazuje?

Podle dat z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) více než polovina žáků devátých tříd - přesně 52 % - projevuje známky zhoršeného pohody. U 40 % z nich se nacházejí příznaky střední až těžké deprese. U třetiny - 30 % - se objevují příznaky úzkosti. To není jen „nějaký den špatně“. To je dlouhodobý stav, který ovlivňuje spánek, motivaci, vztahy s kamarády a schopnost se soustředit ve škole.

Tyto čísla nejsou založena na dohadu. Data pocházejí z anonymních dotazníků, které byly navrženy tak, aby odpovídaly české realitě. Jejich metodika je považována za nejkomplexnější v celé střední a východní Evropě. Učitelky a učitelé potvrzují, že to, co vidí ve třídě, se přesně kryje s výsledky. „V mých třídách vidím, jak děti přestávají mluvit, jak se zavírají, jak se vyhýbají společenským aktivitám. To není jen „mládí“, to je bolest,“ říká Markéta Nováková, učitelka z Prahy.

Proč se to teprve teď děje?

Dříve se o duševním zdraví mluvilo jen v tichosti. Nebyly data. Nebyly statistiky. Nebyl systém. Každá škola, každý region, každý psycholog pracoval s tím, co měl. Nebyl žádný přehled. Nebylo možné říct: „Kde je problém největší? Kde potřebujeme pomoci nejvíc?“

V roce 2023 se to změnilo. NUDZ, Česká školní inspekce a Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) spustili pilotní projekt, který má za cíl vybudovat první celostátní databázi o duševním zdraví. Projekt je propojen s reformou psychiatrické péče, která od roku 2018 postupně vytváří 30 center duševního zdraví po celé zemi. Cílem je mít data, která ukážou, kde je potřeba více lidí, více peněz, více času.

Ale zatím to není dost. Česká republika vynakládá na prevenci duševního zdraví jen 0,3 % z celkových zdravotních výdajů. Doporučená hodnota je 1,5-2 %. V Německu je to 6,8 %, v Nizozemsku 7,2 %. Výsledek? V ČR se 68 % dospělých nikdy neporadilo s psychologem. Hlavní důvody? Náklady a strach z osudného štítku „mentálně nemocný“.

Kdo to měří a jak?

Monitoring používá standardizované škály, které se ptají na pocity, chování, spánek, vztahy a pocit užitečnosti. Dotazníky vyplňují žáci sami - anonymně - na počítačích ve škole. Žádné rodiče, žádná škola nevidí jednotlivé odpovědi. Výsledky se zobrazují jen na úrovni školy nebo regionu, nikdy na úrovni jednoho žáka. To je klíčové pro důvěru.

Data se pak spojují s jinými systémy: s registrem pacientů, se záznamy o hospitalizacích, s informacemi o lékách a s daty o školních poradnách. Všechno to má být jednou v jednom systému - Národním registru duševního zdraví, který má být spuštěn v prvním čtvrtletí 2026. To bude první skutečně centralizovaný systém v ČR, který bude umožňovat včasnou reakci na rizika.

Co chybí - a proč to nefunguje rychleji?

Data máme. Ale co s nimi?

Problém není v tom, že nevíme, že je něco špatně. Problém je v tom, že nevíme, jak to opravit. V ČR je registrováno pouze 127 dětských psychiatrů pro 1,05 milionu dětí a mladistvých. Světová zdravotnická organizace doporučuje 300 na milion obyvatel. To znamená, že máme jen 42 % potřebného personálu.

Školní psychologové, kteří by měli být prvními, kdo pomůžou, jsou přetížení. Podle průzkumu Asociace školních psychologů z roku 2024 pouze 32 % z nich se cítí dostatečně vyškolených k práci s daty z monitoringu. Někteří si nevědí rady, jak přečíst výsledky, jak rozhodnout, kdo potřebuje pomoci, a jak to dát dohromady s rodiči.

A pak je tu další překážka: žádný standardizovaný postup pro intervenci. Když škola zjistí, že 15 žáků má příznaky deprese - co dál? Kdo jim pomůže? Kdy? Kde? Neexistuje jasný návod. Neexistuje přidělený rozpočet. Neexistuje přístup k léčbě.

Co se děje u dospělých?

Děti nejsou jediní, kdo trpí. Podle dat z projektu „Život k nezaplacení“ spolupracujícího s Českým rozhlasem trpí duševními problémy 15-16 % dospělých obyvatel. To je přes 1,3 milionu lidí. Příčiny? Ekonomický stres, válka na Ukrajine, dopady pandemie, izolace, pracovní přetížení. A stejně jako u dětí, největší překážkou je stigmatizace. Lidé se bojí říct: „Potřebuji pomoc.“

Výdaje na duševní zdraví v roce 2023 činily 18,7 miliardy Kč - 4,1 % celkových zdravotních výdajů. To je více než dříve, ale stále málo. Výsledek? Počet ambulantních případů psychiatrické péče vzrostl o 22,4 % mezi lety 2018 a 2023. Zároveň klesly hospitalizace o 15,7 %. To znamená, že lidé dostávají pomoc dříve - ale stále ne dostatečně.

Co je na horizontu?

V roce 2025 se začíná měnit. Projekt „Duševní zdraví na školách“ zavádí pravidelné screenování nejen pro 9. třídy, ale i pro 5. třídy - tedy pro děti ve věku 11 let. To je důležité. Největší riziko vzniku duševních onemocnění je v dětství a dospívání. Čím dříve se něco zjistí, tím větší šance na záchranu.

Plán na Národní registr duševního zdraví je ambiciózní. Má spojit 12 různých systémů - od elektronických receptů po záznamy z psychiatrických center. Cílem je, aby každý lékař, každý psycholog, každý učitel měl přístup k relevantním informacím - s dodržením soukromí.

Ale klíčem je lidé. Bez psychiatrů, bez psychologů, bez vyškolených učitelů - žádný registr, žádná data, žádná politika nebudou stačit. A to je ten nejtěžší problém. „Není možné vyřešit nedostatek specialistů ani při nejlepší vůli a vysokých investicích v horizontu několika let,“ říká ředitel NUDZ Petr Winkler. A to je pravda.

Co můžeš udělat ty?

Pokud jsi rodič - pozoruj své dítě. Nejen na známky deprese, ale i na změny: ztráta zájmu o hry, nespalování, odmítání společnosti, náhlé výkyvy nálad. Nečekáj na školu. Pokud se cítíš zmateně, obrať se na školní poradnu. Většina škol má přístup k bezplatným poradám.

Pokud jsi učitel - neváhej se ptát. Nejde o to, že musíš být psycholog. Jde o to, že máš přístup k dětem. Pokud vidíš něco neobvyklého - napiš školnímu psychologovi. Dej vědět. Nech to být.

Pokud jsi dospělý - nečekáj, až budeš „nějaký zlámaný“. Pokud se cítíš přetížený, opuštěný, bez významu - hledej pomoc. Nejsi osamělý. Existují bezplatné linky, podpůrné skupiny, online poradenství. A pokud ti někdo řekne „to je jen fáze“, nevěř mu. Tvé pocity jsou reálné.

Je to jen statistika? Ne.

Každé číslo v těchto datech je dítě, které se nechce vzbudit ráno. Je to dospělý, který si neumí dovolit léky. Je to učitel, který neví, jak pomoci. Je to rodič, který se bojí říct, že mu to nedělá dobře.

Národní monitoring není jen projekt. Je to zvonek varování. A zvonek zazvonil. Teď už jde jen o to, zda se na něj budeme dívat - nebo se otočíme a půjdeme dál.