Motivační rozhovory v adiktologii: Jak skutečně posílit motivaci ke změně

Stojíte před někým, kdo ví, že by měl přestat pít, ale stále pije. Nebo kdo chce přestat užívat, ale každý den říká: „Zítra.“ Nebo kdo už desetkrát zkusil odvyknout, ale vždycky to dopadlo stejně. Co dělat, když nátlak, výhrady nebo příkazy nefungují? V adiktologii už dávno nejde o to, jak přesvědčit klienta, že má špatný návyk. Jde o to, jak mu pomoci najít v sobě důvod, proč se změnit - a to motivační rozhovory (MI) dělají lépe než jakákoliv jiná metoda.

Co je vlastně motivační rozhovor? (A proč to není jen „hezká hovorová technika“)

Motivační rozhovor není seznam triků, jak přesvědčit někoho, aby se změnil. Je to způsob, jak se vůbec vůbec s někým o změně bavit - bez toho, aby se cítil napadený, odsouzený nebo manipulovaný. Vymyslel ho americký psycholog William R. Miller v roce 1983, kdy pracoval s alkoholiky na University of New Mexico. Později ho spolu se Stephenem Rollnickem rozpracovali do systému, který dnes používají tisíce terapeutů po celém světě.

V Česku se MI začal šířit kolem roku 2000. Dnes je to nejčastější metoda v adiktologických centrech - používá ji 92 % z nich podle Metodiky pro podporu kvality v adiktologických službách (2022). A není to náhoda. MI funguje, protože neříká: „Musíš to změnit.“ Říká: „Co by ti to změnění dalo?“

Základní myšlenka je prostá: lidé se mění, když najdou vlastní důvody. Ne když jim někdo řekne, že by měli. A právě v adiktologii je to klíčové - většina klientů je ambivalentní. Chtějí přestat, ale bojí se toho. Chtějí být zdraví, ale cítí, že bez alkoholu nebo drog ztrácejí část sebe. MI neodstraňuje tuto ambivalenci. Učí ji respektovat. A pomáhá s ní pracovat.

Čtyři pilíře, které MI dělají silnou

MI není jen o tom, jak se ptát. Je to o tom, jak se chovat. A to podle čtyř principů, které jsou založené na práci Carla Rogersa a humanistické psychologii:

Empatie - naslouchat opravdu, nejen čekat na svou řadu. Neříkat: „To je špatně.“ Říkat: „Takže to pro tebe znamená, že když piješ, cítíš, že to tě uvolňuje, ale zároveň ti to zničilo vztahy?“
Podpora sebedůvěry - neříkat: „Ty to nezvládneš.“ Říkat: „Když jsi přestal pít na tři měsíce před dvěma lety, co ti to dalo? Co ti to říká o tvých schopnostech?“
Respektování ambivalence - neodmítat „ale“. Neříkat: „Ale ty chceš změnu, ne?“ Říkat: „Takže máš oba pocity: chceš se zbavit závislosti, ale zároveň se bojíš, že to bude znamenat, že už nebudeš moci být ten, kým jsi byl?“
Podpora autonomie - neříkat: „Musíš to udělat.“ Říkat: „Co bys chtěl dělat, kdyby ses rozhodl? A co by se stalo, kdyby sis to nechal?“

Tyto principy nejsou jen teorie. Jsou to nástroje, které se používají v každém rozhovoru. A když je terapeut skutečně přijme, klient se začne měnit - ne proto, že ho někdo přiměl, ale protože si sám uvědomil, že to chce.

Techniky, které skutečně fungují

MI se neudělá jen tím, že se někdo naučí „správně“ mluvit. Ale má konkrétní techniky, které se dají použít. A tyhle čtyři jsou základ:

Otevřené otázky - „Co by se stalo, kdybys přestal kouřit?“ nebo „Jak bys vypadal, kdyby ses v tomto roce změnil?“ Nejsou to otázky, na které se dá odpovědět „ano“ nebo „ne“. Tyhle otázky otevírají prostor.
Afirmace - neříkat: „To je skvělé!“ Říkat: „Všiml jsem si, že jsi řekl, že se snažíš být většinu dne v klidu. To je velký krok, když víš, že v minulosti to bylo těžké.“ Afirmace nejsou chvála. Jsou přesný popis toho, co klient řekl nebo udělal - a ukazují, že ho někdo opravdu slyší.
Reflektivní naslouchání - když klient řekne: „Nevím, jestli to zvládnu,“ terapeut odpoví: „Takže si myslíš, že máš šanci, ale nejsi si jistý, jestli to zvládneš?“ To je klíč. Neopravuje, neřeší, neodporuje. Zrcadlí. A to je, co klient potřebuje - pocit, že je pochopen.
Souhrny - když se rozhovor trochu pohne, terapeut řekne: „Takže jsi řekl, že pít ti dává pocit bezpečí, ale zároveň tě to odtrhuje od rodiny. A že bys chtěl být pro ně důležitější, ale bojíš se, že to bude znamenat, že už nebudeš moci být ten, kým jsi byl. Je to tak?“ Souhrny spojují body, které klient řekl - a ukazují mu, že má vnitřní logiku. A často to je ten moment, kdy klient řekne: „Vlastně… já to chci.“

Tyto techniky nejsou pro „dobré“ klienty. Jsou pro ty, kteří se nechají přesvědčit. Pro ty, kteří se nechají slyšet.

Zrcadlo odhaluje klientovi jeho dřívější život s rodinou, zatímco kolem něj rostou rostliny a mizí láhve.

Proč MI funguje lépe než tradiční přístupy?

Tradiční přístupy - jako 12-krokové programy nebo příkazové terapie - často říkají: „Musíš se změnit, protože to je správné.“ MI říká: „Co je pro tebe správné?“

Metaanalýza Burke, Arkowitz a Dunn (2003) ukázala, že MI zvyšuje pravděpodobnost změny o 70-80 % u klientů s nízkou motivací. To znamená, že když klient není připravený, MI ho připraví. Když tradiční metody ho zastaví, MI ho pohne.

Ve srovnání s krátkými intervencemi (5-15 minut) trvá MI 20-40 minut. Je to více času. Ale ten čas se vyplatí. Výsledky z K-centra Pardubice ukazují, že klienti, kteří prošli MI, byli o 30 % více připravení na detoxifikaci než ti, kteří dostali jen informace. A to je klíčové - pokud klient není připravený na detox, detox selže.

Prof. MUDr. Jiří Raboch z 1. lékařské fakulty UK v doporučených klinických postupech (2025) píše: „MI je neindispensabilním nástrojem v raných fázích terapeutického procesu.“ A má pravdu. Většina klientů vstupuje do léčby s motivací kolem 30-40 % na škále připravenosti. MI to zvedne na 70-80 %. A to je rozdíl mezi úspěchem a selháním.

Kdo MI používá? A kde se to děje?

MI už není jen pro adiktologická centra. Dnes se používá:

V nízkoprahových centrech - 85 % klientů preferuje MI před příkazovými přístupy (Brousková, 2019).
V probační službě - Česká justice ji zavedla v roce 2023 pro klienty s drogovými delikty. První výsledky ukazují 22 % snížení recidivy.
V primární péči - podle Jany Šimáčkové z Univerzity Karlovy se MI bude v roce 2026 používat i u adolescentů, kteří mají riziko vzniku závislosti.
V školách a sociálních službách - některé školy v Hradci Králové a Ostravě začaly používat MI s dětmi, které mají problémy s chováním nebo s rodinou.

Ve firmách se MI používá při práci s zaměstnanci s alkoholickými problémy. V soudnictví se používá při výsleších. Je to metoda, která se přizpůsobí - nezáleží na prostředí. Stačí dva lidé a ochota naslouchat.

Co se může pokazit? A proč některým terapeutům MI nejde

MI není „kouzelná metoda“. Je to nástroj - a jako každý nástroj, když ho použiješ špatně, můžeš si zranit.

Nejčastější chyba? Terapeut přestane naslouchat a začne přesvědčovat. „Ale ty víš, že to je špatné!“ To už není MI. To je nátlak. A klient to cítí. A když cítí manipulaci, uzavře se.

MUDr. Petr Hlaváčka z K-centra Pardubice varuje: „MI vyžaduje vysokou odbornou kvalifikaci. Při nedostatečném školení může být kontraproduktivní.“

Co se stane, když terapeut nemá empatii? Když neumí přijmout ambivalenci? Když má strach, že klient nezmění? Pak se MI promění v nudnou, mechanickou konverzaci. A klient to cítí. A odchází.

Podle průzkumu KDP Adiktologie (2022) 28 % začínajících terapeutů používá MI jako „přesvědčovací techniku“. A 35 % má problémy s klienty, kteří jsou extrémně ambivalentní. To není selhání klienta. Je to selhání terapeuta - který neumí být v klidu, když klient nechce mluvit.

Řešení? Supervize. Pravidelná. Každé dva měsíce. A hluboké pochopení „spiritu“ MI - ne jen technik. MI není o tom, jak říct správnou větu. Je o tom, jak být s klientem.

Cesta lesem s kroky symbolizujícími bolest, návrat a naději, klient se dívá zpět na svou minulou verzi.

Co se děje v Česku? A kam to směřuje?

V Česku je MI už standard. Všechna adiktologická centra ji používají. Poptávka po školení se od roku 2015 zvýšila o 140 %. Hlavní poskytovatelé jsou Institut kontaktní práce (45 %), Adiktologická společnost ČR (30 %) a KDP Adiktologie (25 %). Cena školení je kolem 15 000 Kč za 40 hodin - a to je jen začátek. K plné kvalifikaci je potřeba 60 hodin teorie a 100 hodin praxe pod supervizí.

Nový trend? Digitální nástroje. Aplikace „Motivačí“ od KDP Adiktologie (2022) umožňuje klientovi sledovat svou motivaci denně. U 65 % klientů s lehkou závislostí zvyšuje motivaci. A v roce 2026 má být spuštěna platforma „MI Pro“ - která bude pomocí umělé inteligence analyzovat texty klientů a identifikovat, kde je ambivalence největší.

Je to budoucnost? Ano. Ale jen pokud neztratíme esenci. Prof. Raboch varuje: „Nesmíme redukovat MI na 10 hodinový kurz. Když se ztratí empatie, ztratíme vše.“

Co říkají klienti? A co říkají terapeuti?

Na fóru r/psychologie na Redditu jeden terapeut napsal: „MI mě naučila, že klient sám ví cestu. Moje úloha je mu pomoci ji objevit. To změnilo můj přístup radikálně.“

Druhý napsal: „MI je skvělá teorie. Ale v praxi s těžkými klienty často selhává. Vyžaduje vysokou empatii, kterou mnozí terapeuti nemají.“

A klient? Jeden z nízkoprahového centra v Plzni řekl: „Já jsem vždycky cítil, že mě někdo chce „vyléčit“. Ale když mi někdo řekl: ‚Co bys chtěl?‘ - po první době jsem se začal ptát: ‚A co já chci?‘“

To je MI. Neříká, co máš dělat. Připomíná ti, že to máš už v sobě.

Co dělat, když chceš začít?

Pokud jsi terapeut, který chce MI používat:

Nezačínej s technikami. Začni s empatií.
Nauč se naslouchat - ne odpovídat.
Přijmi, že ambivalence je normální. Není to problém. Je to příležitost.
Udělej si školení - ne méně než 40 hodin. A pak hledej supervizi.
Neříkej: „Musíš změnit.“ Říkej: „Co by ti to dalo?“

Nejde o to, aby klient změnil. Jde o to, aby si on sám řekl: „Chci.“

Co je rozdíl mezi motivačním rozhovorem a tradiční terapií?

Tradiční terapie často používá nátlak, příkazy nebo výklady - například „Musíš přestat pít, protože to je špatné.“ Motivační rozhovor se vyhýbá nátlaku. Místo toho se ptá: „Co by ti změna dala?“ Neříká, co má klient udělat, ale pomáhá mu najít vlastní důvody ke změně. MI neřeší problém, ale pomáhá klientovi přijít k tomu, že problém chce řešit sám.

Může MI pomoci i klientům s těžkou závislostí, jako je heroin?

Ano, ale ne samostatně. MI není lék na heroinovou závislost. Ale je nejlepší způsob, jak připravit klienta na detox, léčbu nebo návrat do života. V praxi se MI kombinuje s farmakoterapií, substituční léčbou nebo kognitivně-behaviorální terapií. Její síla je v tom, že zvyšuje motivaci - a to je klíčové pro to, aby klient přežil první fáze léčby, kde je největší riziko opuštění.

Proč některým terapeutům MI nefunguje?

Protože se zaměřují na techniky, ne na přístup. MI není o tom, jak říct správnou otázku. Je o tom, jak být s klientem. Pokud terapeut má strach, že klient nezmění, nebo pokud chce „vyřešit“ problém rychle, MI selže. Klient cítí, že ho někdo chce „přesvědčit“, a uzavře se. MI vyžaduje trpělivost, empatii a schopnost přijmout, že změna nemusí nastat hned.

Je MI vhodná pro klienty s duševními onemocněními?

Je, ale vyžaduje přizpůsobení. U klientů s bipolární poruchou nebo schizofrenií může být MI efektivní, pokud je kombinována s farmakoterapií. Kritické je, aby terapeut rozuměl, že některé emocionální reakce nejsou výsledkem závislosti, ale onemocnění. MI se pak zaměří na to, jak klientovi pomoci najít rovnováhu - ne na to, aby „přestal“ s něčím.

Je MI jen pro adiktologii?

Není. MI se používá i v primární péči, školách, sociálních službách, soudnictví a dokonce ve firmách. Například při práci s zaměstnanci s alkoholickými problémy, nebo při podpoře změny chování u lidí s obezitou. Je to metoda, která funguje tam, kde je potřeba změnit chování - a kde lidé nechtějí být nátlakem přesvědčováni.