Mentální bulimie není jen otázka přejídání a zvracení. Je to hluboký psychický boj, kde jídlo přestává být zdrojem života a stává se jedinou cestou, jak zvládnout bolest, kterou člověk neumí jinak vyjádřit. V České republice je tato porucha příjmu potravy často špatně pochopená - někteří ji považují za „modu“ nebo nedostatek vůle. Ve skutečnosti je to vážné onemocnění, které postihuje až 90 % žen, ale v posledních letech se stále častěji objevuje i u mužů. A není to jen o těle. Je to o tom, jak se člověk cítí o sobě, jak se vztahuje k ostatním a jak se snaží zvládnout emocionální bouře, která ho neustále přetíží.
Co vlastně je mentální bulimie?
Mentální bulimie se projevuje opakovanými záchvaty přejídání - kdy člověk za krátkou dobu sní obrovské množství jídla, často potají, a přitom cítí úplnou ztrátu kontroly. Tyto záchvaty jsou následovány kompenzačními chováními: zvracením, nadužíváním laxativ nebo diuretik, přílišným cvičením nebo extrémní restrikcí jídla. Není to o tom, že by člověk „přeháněl“. Je to o tom, že jídlo slouží jako dočasná útěcha od emocí, které neumí zvládnout. Po záchvatu přijde hrůza, hanba, vina - a s nimi potřeba „vyčistit“ tělo. To je ten cyklus, který se opakuje týdně, někdy i denně.
Podle Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno, jediného pracoviště v ČR, které poskytuje komplexní péči o pacienty s poruchami příjmu potravy, je mentální bulimie multifaktoriální onemocnění. Zahrnuje biologické faktory - například nerovnováhu neurotransmiterů, psychologické - jako je nízké sebehodnocení, perfekcionismus nebo trauma, a sociální - tlak společnosti na tenkost, porovnávání sebe sama s ideály na sociálních sítích. Mnozí pacienti mají také společně s bulimií deprese, úzkostné poruchy, sebepoškozování nebo závislost na alkoholu nebo drogách. Jídlo se stává drogou. A „vlčí hlad“, který předchází záchvatu, je přesně stejný jako craving u závislých na návykových látkách.
Proč psychoterapie je klíčem k uzdravení?
Tablety samy o sobě bulimii nevyléčí. Můžou pomoci s depresemi, ale neřeší hlavní příčinu. Psychoterapie je jediná metoda, která se zaměřuje na myšlenky, emoce a chování, která tento cyklus udržují. Nejúčinnější přístup v České republice je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta pracuje na dvou úrovních: na chování a na myšlenkách.
Na chování: terapeut pomáhá pacientovi rozpoznat, kdy a proč se objeví záchvat přejídání. Co se stalo předtím? Kdo byl přítomen? Co cítil? Jak se cítil po záchvatu? Postupně se vytváří nové návyky - pravidelné jídlo, odmítání kompenzačních chování, naučení se vydržet nepříjemné emoce bez jídla. Na myšlenkách: terapeut pomáhá změnit přesvědčení, jako „když sním trochu více, jsem hned tuk“ nebo „musím být dokonalá, jinak jsem nikdo“. Tyto myšlenky nejsou pravda. Jsou jen návyk. KBT je učí, jak je zpochybňovat.
U mnoha lidí je však hlubší příčinou trauma - sexuální nebo emocionální zneužití, zanedbávání, nesplněné potřeby v dětství. V těchto případech pomáhá psychodynamická terapie. Ta se nezaměřuje jen na příznaky, ale na to, proč se vůbec objevily. Kdo byl v dětství ten, kdo měl mít zodpovědnost za bezpečí? Proč jsem se naučil, že jídlo je jediná věc, která mě uklidní? Tato terapie je pomalejší, ale může vést k hlubokému přeměně.
Co dělá interpersonální psychoterapie?
Velká část pacientů s bulimií má problémy ve vztazích. Cítí se nevidění, nechápáni, nezávidění. Neumí říct „ne“, neumí vyjádřit potřebu pomoci. To vede k izolaci a k tomu, že jídlo se stává jediným „přítelem“. Interpersonální psychoterapie (IPT) se zaměřuje přesně na tyto vztahy. Pomáhá pacientovi naučit se komunikovat, hledat podporu, řešit konflikty, odmítat manipulaci. Je to jako učení se novému jazyku - jazyku autentického vztahu. A to je klíč k prevenci relapsu. Podle dat z Wikiskripta.eu až 50 % lidí, kteří ukončí terapii, zažije návrat příznaků. IPT je jediná metoda, která je speciálně navržená pro zabránění tomu, aby se cyklus opakoval.
Nové přístupy: ACT terapie a celkový přístup
V posledních letech se v ČR stále častěji používá ACT terapie - Acceptance and Commitment Therapy. Je to třetí vlna KBT. Místo toho, aby se člověk snažil „zbavit“ negativních myšlenek, se učí je přijmout - jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Místo „Nemůžu sníst tohle jídlo, jsem špatná“ se říká: „Mám myšlenku, že jsem špatná, a to je strašné, ale já jsem nejen ta myšlenka.“ Tento přístup pomáhá lidem získat prostor mezi svými emocemi a jejich reakcemi. Nejsou většinou závislí na jídle. Jsou jen lidé, kteří se snaží přežít.
Léčba v ČR není jen psychoterapie. Psychiatrická klinika FN Brno používá kompletní program: režimová terapie, ergoterapie, fyzioterapie, realimentace - tedy postupná návrat k normálnímu jídelnímu režimu. Bez toho se psychoterapie nevyplatí. Pokud je tělo pod napětím, když má člověk nízkou hmotnost, narušené elektrolyty nebo poškozené srdce, není schopen se soustředit na myšlenky. Nejprve se stabilizuje tělo. Pak se začne pracovat na mysli.
Co se děje v praxi? Léčba v České republice
V České republice je péče o poruchy příjmu potravy výrazně centralizovaná. Jediné pracoviště, které poskytuje komplexní péči od dětství do dospělosti, je Psychiatrická klinika FN Brno. To znamená, že většina pacientů musí cestovat do Brna, nebo se obrátit na omezené možnosti v regionech. Ambulantní léčba je nejčastější - týdenní nebo dvoutýdenní schůzky s terapeutem. V některých případech je nutný denní stacionář nebo hospitalizace - pokud je pacient v nebezpečí sebevraždy, má těžké zdravotní komplikace nebo závislost na látkách.
U dětí a mladistvých je klíčová rodinná terapie. Rodiče nejsou „příčinou“ poruchy. Jsou součástí systému, který musí být změněn. Někdy se rodina při léčbě zhroutí. Někdy se stane silnější. Záleží na tom, zda se naučí poslouchat, ne kritizovat. NZIP zdůrazňuje, že informování rodiny je nejen doporučení - je to nutnost. Bez podpory doma je šance na úspěch mnohem nižší.
Je možné se z toho vysvobodit?
Ano. A to je důležité znát. Mnoho lidí, kteří se dostanou do terapie, se jednou v životě přiznají: „Myslel jsem, že to bude vždycky.“ Ale ne. Psycholog AdiCare.cz uvádí, že šance na trvalé uzdravení po intenzivní psychoterapii je poměrně vysoká. Není to rychlé. Není to snadné. Ale je to možné. Lidé, kteří se vysvobodí, nejsou „dokonalí“. Nejsou „nemocní“. Jsou jen lidé, kteří se naučili žít s sebou - bez potřeby přejíst se, aby se cítili lépe. Bez potřeby zvracet, aby se cítili vinení. Bez potřeby být dokonalí, aby měli právo na život.
První krok je přiznání. „Začala jsem se jídla bát, jíst potají. Ztrácím naději, že to někdy bude jinak, nevidím cesty ven...“ Tento citát od pacientky je typický. Ale není konečný. Je to začátek. A začátek je vždycky ten nejtěžší. Ale ne nejhorší. Nejhorší je zůstat v tom cyklu. A to není nutné.
Včasné zahájení je klíč
Čím déle bulimie trvá, tím těžší je ji vyléčit. Tělo se přizpůsobuje. Myšlenky se zatvrďují. Vztahy se rozpadají. NZIP a FN Brno varují: prodleva komplikuje léčbu a zvyšuje riziko chronizace. Nečekáte, až se to „samozřejmě vyřeší“. Nečekáte, až se „někdo něco dozví“. Pokud se cítíte jako v pasti, kde jídlo je vaším přátelstvím i vaší věznicí - hledejte pomoc. Teď. Ne zítra. Ne příští týden. Teď.
