Sdílení informací o terapii s blízkými není o tom, jak ti říct, že potřebuješ pomoc. Je to o tom, jak jim umožnit pochopit, co pro tebe znamená, a jak se k tomu přistoupit bez tlaku, soudění nebo strachu. Mnoho lidí se bojí říct svým blízkým, že chodí na terapii - ne protože by se styděli, ale protože nevědí, jak to říct tak, aby to nezničilo vztah. A přitom právě tyto vztahy mohou být tím největším zdrojem podpory, když je přístup správný.
Počítej s tím, že ne všichni budou ochotni slyšet
Když řekneš někomu, že chodíš na terapii, ne vždycky dostaneš úsměv a pochopení. Někdo se může zamyšlet, zda bys měl být „slabý“, jiný se může obávat, že se k tobě začne chovat jinak. A někdo prostě neví, co na to říct. To není vina nikoho. Lidé vyrůstají ve společnosti, kde duševní potíže jsou často považovány za zásluhu, slabost nebo něco, co se „musí překonat sám“. To je starý předsudek, který se nevytratí za jednu větu. Ale můžeš ho pomalu rozložit - ne tím, že to vykládáš, ale tím, že to řekneš jemně, bez výčitek.
Nejde o to, aby ti někdo řekl: „To je skvělé!“ Nejde ani o to, aby ti někdo okamžitě pochopil, co to znamená. Nejde o to, aby ti někdo pomohl. Nejde o to, aby ti někdo řekl: „Já taky chodím.“
Nejde o nic jiného než o to, aby ti někdo dal prostor. Prostor k tomu, že jsi člověk, který dělá něco pro sebe. A to je už dost.
Vyber si správný čas a místo
Nikdy nezačínej rozhovor o terapii v kuchyni, když máš v ruce nádobí, nebo večer, když je někdo unavený. To není místo, kde se dějí důležité rozhovory. Vyber si čas, kdy máte spolu čas - ne 10 minut před tím, než odejdeš na práci. Vyber si místo, kde se necítíte jako v divadle - tedy nikde, kde vás může někdo přerušit. Kafe, procházka, doma večer, když je klid. Někdy stačí jen říct: „Máš chvíli? Chtěl bych s tebou něco říct, co je pro mě důležité.“
A pak - nezahájej hned tím, že řekneš „chodím na terapii“. Začni tím, že řekneš, jak se cítíš. „Poslední dobou se cítím jinak. Nejsem šťastný, ale nevím, proč. A začal jsem si hledat nějakou podporu.“
Neříkej: „Potřebuji terapii.“
Říkej: „Už se snažím dělat něco pro sebe.“
Naslouchej, ne řeš
Když někdo řekne, že chodí na terapii, mnozí okamžitě chtějí „pomoci“. Dají rady. Dají návrhy. Dají svůj příběh. Ale to není to, co potřebuješ. Potřebuješ, aby tě slyšeli. Ne aby ti řekli, jak to máš vyřešit. Ale aby ti řekli: „Děkuju, že jsi mi to řekl. To zní těžké.“
Akce, která má největší vliv: mlčet a naslouchat. Nezakukovat. Nezkoušet to „rozumně“ vysvětlit. Neříkat: „Ale to je přece normální!“
Když někdo řekne: „Chodím na terapii, protože mám úzkost“, a ty odpovíš: „Já to taky někdy cítím, ale já to překonám, když si udělám kávu a půjdu na procházku“, tak to není podpora. To je odmítnutí. Podpora je: „To zní těžké. Chceš o tom víc mluvit?“
Nepřinášej terapii jako řešení - přinášej ji jako možnost
Nikdy neříkej: „Měl bys jít na terapii.“
Raději řekni: „Vím, že existuje něco, co pomáhá lidem, kteří se cítí jako já. A já jsem to zkusil. Možná by to mohlo pomoci i tobě. Ale nemusí.“
Terapie není lék. Není to „vylečení“. Je to prostor, kde můžeš být sám se sebou - bez toho, aby tě někdo hodnotil. A když to takto popíšeš, lidé to často pochopí. Když to popíšeš jako „věc, která mi pomáhá žít lépe“, ne jako „věc, která mě opraví“, tak to zní mnohem přirozeněji.
Dostupné zdroje - nech je k dispozici
Nejsi jediný, kdo to prožívá. A nejsi jediný, kdo potřebuje pomoc. V České republice existují zdroje, které fungují a které jsou zdarma. Nejsou to „tajné služby“. Jsou to normální, vědecky ověřené podpory.
- Sluchátko - anonymní a bezplatná terapie na čísle 212 812 540. Můžeš zavolat kdykoli, a dostaneš hovor do 24 hodin nebo okamžitou podporu. Nikdo neví, kdo jsi. Nikdo tě neoznačí. Jen s tebou mluví někdo, kdo to umí.
- Linka pro rodinu a školu - 116 000. Pro rodiče, pedagogy, nebo když se bojíš, že někdo z rodiny potřebuje pomoc.
- Linka bezpečí - 116 111. Pro děti, dospívající, nebo když se obáváš, že někdo v tvojí blízkosti může být v nebezpečí.
- Opatruj.se - webové stránky, které vznikly na základě vědeckých studií. Tam najdeš jasná, přehledná vysvětlení úzkosti, depresí, návyků, sebepoškozování. Nejsou to „radosti z internetu“. Jsou to fakta, která můžeš předat někomu, kdo ti nevěří, že to je „něco skutečného“.
Tyto zdroje nejsou jen pro „vážné případy“. Jsou pro každého, kdo se cítí „trochu špatně“. A když je zmíníš, tak to znamená: „Nechávám tě, abys si vybral, co je pro tebe správné.“
Co když se blízký odmítne?
Když někdo řekne: „To není pro mě.“ nebo „To nechápu.“ nebo „Nechceš, abych to řekl ostatním?“ - neber to jako odmítnutí. Ber to jako jeho moment. Možná ještě není připravený. Možná má sám své obavy. Možná se bojí, že by tě „ztratil“, kdyby to přijal.
Nemusíš to řešit hned. Nemusíš to řešit vůbec. Stačí, že jsi to řekl. A že jsi to řekl bez viny, bez tlaku, bez toho, že jsi ho vůbec nějak „přesvědčoval“.
Největší síla v komunikaci o terapii není v tom, aby tě někdo pochopil. Je v tom, že jsi sebe vůbec neztratil. A že jsi sebe neztratil ani v očích někoho, kdo ti důleží.
Co když chodíš na terapii na dálku?
Online terapie je běžná. Ale má své riziko. Když se někdo během hovoru rozpláče o traumatické události a vypadne spojení - to může být velmi bolestivé. Proto je důležité mít záložní plán. Třeba telefonní číslo. Třeba SMS. Třeba jen vědět, že pokud se něco stane, můžeš zavolat a říct: „Dneska to bylo těžké. Potřebuji jen vědět, že jsi tam.“
Nejsi „slabý“, protože máš plán B. Jsi moudrý. Protože víš, že duševní zdraví není něco, co se řeší jen ve čtvrtek od 17:00. Je to něco, co se řeší každý den. A každý den můžeš být v bezpečí.
Nejsi „zvláštní“ - jsi člověk
Terapie není o tom, že jsi „porušený“. Je o tom, že jsi člověk, který se snaží být celý. Kdo si dává prostor na to, aby se mohl zlomit. Kdo si dává prostor na to, aby se mohl zotavit. Kdo si dává prostor na to, aby se mohl zpět najít.
Nikdy neříkej: „Neměl jsem to říct.“
Říkej: „Řekl jsem to. A to bylo důležité.“
A když to řekneš, necháš někomu prostor. Nejen pro tebe. Ale i pro něj. Prostor k tomu, aby se kdykoli v budoucnu mohl otevřít. A možná, až to udělá, tak si vzpomene: „Pamatuju si, když mi to řekl. A neřekl mi to, aby mě přesvědčil. Řekl mi to, aby měl klid.“
