Porucha osobnosti není něco, co se vyléčí za pár týdnů nebo měsíců. Když někdo řekne, že potřebuje pomoct s tím, jak se chová, jak reaguje na lidi nebo jak si vytváří vztahy, často se očekává rychlé řešení. Ale to není možné. Léčba poruchy osobnosti trvá roky, ne měsíce. A to není kvůli nedostatku snahy - je to kvůli samotné přírodě toho, co se v člověku mění.
Co se vlastně léčí, když jde o poruchu osobnosti?
Nejde o to, aby se někdo „vyléčil“ z nějakého příznaku, jako je bolest hlavy nebo horečka. Jde o to, aby se změnilo to, jak člověk vidí svět, jak vnímá sebe a druhé, jak reaguje na stres, jak si buduje vztahy. To je jako přestavět základy domu - ne jen přebarvit stěny. Tyto změny nejdou dosáhnout rychle. Když má někdo hraniční poruchu osobnosti, nemusí jen „přestat sebevražedně chovat“. Musí se naučit, jak přežít bez sebevražedných myšlenek, jak přijmout, že někdo ho může milovat, aniž by to muselo být podmíněné, jak říct „ne“, aniž by se cítil vinným.
Největší mylná představa je, že léčba je jako lék - vezmeš ho, příznak zmizí. Ale porucha osobnosti není infekce. Je to celý systém myšlení, pocity a chování, který se vyvinul během let, často od dětství. A ten systém se nemůže přehodit za pár týdnů.
Čtyři úrovně změny - a jak dlouho každá trvá
Léčba probíhá ve čtyřech úrovních, a každá z nich má svůj časový rámec.
První úroveň je zmírnění akutních příznaků. Tady jde o to, aby člověk přestal sebevražedně chovat, přestal sebevražedně přemýšlet, přestal se zničit. To může trvat týdny nebo měsíce. Pomůže to medikace, když je potřeba, nebo techniky jako DBT - dialektická behaviorální terapie. Ta učí, jak se uklidnit, když je člověk v extrémním stresu. Ale to je jen začátek.
Druhá úroveň je změna temperamentu. Tady se pracuje na tom, jak člověk reaguje na emocionální vlny. Někteří lidé s poruchou osobnosti jsou příliš citliví na kritiku, jiní se rychle rozzlobí nebo se úplně uzavřou. Tyto reakce nejsou volbou - jsou zakořeněné v nervovém systému. Změnit je trvá měsíce až roky. Potřebuješ pravidelnou terapii, často jednou týdně, a to po mnoho let.
Třetí úroveň je lepší fungování ve světě. Jak se vztahovat k partnerovi, jak pracovat, jak mít přátele, jak se neztratit v konfliktech. To už není jen o vnitřních procesech - jde o to, jak se chovat v reálném životě. To může trvat několik měsíců, ale jen pokud člověk pravidelně pracuje na tom. Pokud se jen chvíli zúčastní terapie a pak přestane, nic se nezmění.
A poslední, nejtěžší úroveň: změna charakteru. Tady jde o hluboké přesvědčení: „Jsem zlý“, „Nikdo mě nebudeme milovat“, „Všechno, co dělám, je špatně“. Tyto myšlenky nejsou jen příznaky - jsou základem, jakým člověk vnímá sebe a svět. Změnit je je jako přepsat celý software v hlavě. A to trvá roky. Některé studie ukazují, že nejdelší terapie trvala až deset let, třikrát týdně. To zní strašně, ale když se podíváš na výsledek - lidé, kteří to přežili, už nechtějí umřít. Už se nebojí lásky. Už se mohou cítit v bezpečí. A to stojí za to.
Co se děje během těch let?
Nejde jen o to, že člověk chodí na schůzku s terapeutem. Léčba je životní styl. V Brně, od roku 2019, funguje kompletní DBT program. Ale čekací doba je kolem 1,5 roku. Co děláš, když čekáš? Chodíš na individuální terapii jednou týdně. To je základ. Pokud přestaneš chodit, ztrácíš všechno, co jsi získal. Není to jako zápis na kurzy - to je životní proces.
V Solenici u Orlické přehrady funguje terapeutická komunita Kaleidoskop. Tam lidé žijí spolu 13 měsíců. Nejsou jen pacienti - jsou členové komunity. Pomáhají si navzájem. Učí se, jak se nevyhýbat bolesti, jak se vyjadřovat, jak nechat druhého být. To není terapie, která se děje v kanceláři. Je to terapie, která se děje v každodenním životě. A 13 měsíců je jen začátek.
Největší chyba je čekat na „perfektní“ terapii. Když někdo řekne: „Zkusím to až, když budu mít peníze“, nebo „Přijdu, až budu mít čas“, pak se vlastně rozhodne, že se nechce změnit. Léčba poruchy osobnosti nečeká. Když se přestaneš učit, přestaneš se zlepšovat. A příznaky se vrátí - často silněji.
Proč to trvá tak dlouho? A proč to není vyléčitelné?
Někteří lidé si říkají: „Tak proč se teda snažit, když to nejde vyléčit?“ Ale to je špatný přístup. Léčba není o „vyléčení“. Je o životě. Poruchy osobnosti nejsou jako chřipka, kterou můžeš vyléčit antibiotiky. Jsou to výsledky složitého příběhu - genetika, dětství, zanedbání, trauma, společnost. A tyto vlivy se nemohou odstranit. Ale můžeš se naučit s nimi žít.
Podle výzkumů duševní onemocnění zkracují život o deset let. U schizofrenie to je dokonce 24 let. Když začneš léčit, život se prodlužuje. Když se necháš pomoci, přestaneš se zničit. Přestaneš být v neustálém stresu. Začneš mít přátele. Začneš pracovat. Začneš cítit, že život má smysl. A to není „vyléčení“. To je život.
Není to o tom, že se někdo „vyléčí“ a všechno je v pořádku. Je to o tom, že se někdo naučí přežít. A to je největší úspěch.
Co můžeš udělat, když máš někoho blízkého s poruchou osobnosti?
Nemůžeš ho vyléčit. Ale můžeš ho podpořit. Neříkej: „Proč to děláš?“ Neříkej: „Musíš se změnit.“ Neříkej: „To je jen v hlavě.“
Řekni: „Vím, že je to těžké. Jsem tady.“
Podpora rodiny je klíčová. Když se člověk cítí, že ho někdo chápe, je schopen se víc otevřít. Když ho tvoje reakce jen zatěžuje, zavře se ještě víc. Nejde o to, aby jsi byl „ideální“ partner nebo přítel. Jde o to, aby jsi byl přítomný. A trpělivý.
Nezapomeň i na sebe. Když se snažíš pomoci někomu s poruchou osobnosti, můžeš se vyčerpat. Můžeš začít mít úzkost, deprese, pocit viny. Takže hledej i svou podporu - terapeutickou skupinu pro příbuzné, konzultaci, přátelství. Ty taky potřebuješ být v bezpečí.
Co se stane, když se necháš pomoci?
Nejde o to, že se z někoho stane „normální“ člověk. Jde o to, že se z někoho stane člověk, který už nechce umřít. Který se může vyspat. Který se může zasmát bez toho, aby se cítil vinný. Který si může vzít kafe s přítelem a nechat to být. Který může říct: „Dnes mi to nejde.“ a nezničí se kvůli tomu.
Nejde o dokonalost. Jde o to, aby se člověk naučil žít s tím, co je. A to je větší úspěch, než si většina lidí dokáže představit.
Je to dlouhá cesta. Ale není to cesta sama. Je to cesta s lidmi, kteří ti pomáhají. S terapeuty, kteří tě nenechají padnout. S přáteli, kteří tě neopustí. S rodinou, která se učí. A s tebou - který se konečně naučíš milovat sebe.
Může porucha osobnosti zmizet úplně?
Porucha osobnosti se nevyléčí úplně, jako když vyléčíš infekci. Ale její dopady se mohou dramaticky zmírnit. Mnoho lidí, kteří dlouhodobě pracují na terapii, přestane sebevražedně chovat, získá stabilní vztahy, najde práci a začne žít naplněný život. Nejde o to, aby se změnila jejich osobnost na 100 % - jde o to, aby se naučili s ní žít bez toho, aby ji cítili jako trest.
Je možné léčit poruchu osobnosti jen medikací?
Ne. Léky mohou pomoci s příznaky - jako deprese, úzkostí nebo náhlými výbuchy agresivity. Ale nemohou změnit hluboké vzorce myšlení, které tvoří poruchu osobnosti. Psychoterapie, zejména DBT nebo schema terapie, je základ. Léky jsou jen pomocný nástroj, nikoli řešení.
Proč je čekací doba na DBT program tak dlouhá?
DBT je náročná terapie, která vyžaduje velké množství odborníků, tréninku a strukturovaného přístupu. V Česku je málo programů, které ji nabízejí v plném rozsahu. Čekací doba 1,5 roku znamená, že systém není připraven na vysoký počet pacientů. Ale to neznamená, že bys měl čekat. Během čekání je klíčové chodit na individuální psychoterapii - jinak se ztrácíš a příznaky se zhoršují.
Kdy začít léčbu, když jsem si vůbec nevědomý, že mám poruchu osobnosti?
Nemusíš být si jistý, že máš poruchu osobnosti, abys začal. Pokud se cítíš vždycky osamělý, pokud se ti vztahy pořád zhroutí, pokud se vydáváš do extrémů - od sebevražedných myšlenek po nekontrolovanou agresivitu - pak je čas vyhledat pomoc. Není potřeba mít diagnózu, aby ses mohl nechat pomoci. Stačí, že se cítíš, že život je příliš těžký a že to nechceš dělat sám.
Je někdy pozdě začít léčit poruchu osobnosti?
Nikdy není pozdě. I lidé ve 40 nebo 50 letech, kteří měli desítky let neřešené problémy, mohou začít terapii a začít se měnit. Výsledky mohou být pomalejší, ale ne horší. Důležité je, že se rozhodneš začít. A to je vždycky krok, který stojí za to.
