When you’ve been hurt deeply, your body remembers even when your mind tries to forget. Trauma doesn’t just live in memories-it lives in your muscles, your breath, your heartbeat. That’s why therapy for trauma isn’t about talking through the past. It’s about rebuilding a sense of safety, one small step at a time. And the foundation of that safety? Clear, respected boundaries.
Proč hranice v terapii traumatu nejsou jen pravidla
Ve standardní psychoterapii se hranice často považují za formální pravidla: „Nepřijdu pozdě“, „Nepřeruším sezení“. U klientů s traumatem to ale není jen o pravidlech. Je to o tom, zda se cítíte bezpečně, když řeknete: „Toto téma mi zatím nejde.“
Podle výzkumu NEO Centra (2023) 63 % klientů s PTSD ukončilo terapii předčasně, protože cítilo, že terapeut neposlouchal jejich hranice. To není nezájem. To je znovuzažití útoku. Trauma vás naučilo, že vaše „ne“ neplatí. V terapii musíte zjistit, že to může.
Hranice nejsou zdi. Jsou to okna. Otevírají se pomalu, když se cítíte připraveni. A terapeut je nezavírá, když je zasáhnete. Když řeknete: „Nechci se o tom teď bavit,“ a on to respektuje, začínáte věřit, že vaše hranice mají smysl. A to je první krok k uzdravení.
Bezpečí začíná v těle
U traumatu je mysl často pryč. Zatímco se snažíte promluvit o tom, co se stalo, vaše tělo se připravuje na útek nebo boj. To je důvod, proč mnoho lidí říká: „Nemůžu to říct, ale cítím to.“
Moderní přístupy k terapii PTSD se nezaměřují na vyvolávání vzpomínek, ale na obnovu kontaktu s tělem. Klienti se učí rozpoznávat, když se jejich srdce zrychlí, když se jim zatíží hrudník nebo když se jejich ruce začnou třást. Tyto signály nejsou znaky slabosti. Jsou to varování: „Není bezpečně.“
Techniky jako Vipassana meditace, polyvagální cvičení nebo jednoduché dýchací cvičení pomáhají nervovému systému zjistit: „Teď jsem v bezpečí.“ Výzkum Psychologické fakulty UK (2023) ukazuje, že 82 % terapeutů v Česku nyní integruje tělesné techniky do své práce. To je nárůst o 37 % oproti roku 2018. Lidé nejen chtějí mluvit. Chtějí se cítit.
Postupné budování důvěry - ne rychlé řešení
Je lehké říct: „Začni mluvit o traumatu.“ Ale když jste přežili násilí, zanedbání nebo neustálé strachy, vaše mozek vás varuje: „Nemluv. Nech se vidět. Nevěř.“
První sezení nejsou o odhalování. Jsou o tom, abyste si všimli, že terapeut nevypadá, jako by vás chtěl „napravit“. Že se necháváte dotknout - ne fyzicky, ale emocionálně - jen když chcete. Že když se zastavíte, terapeut neříká: „Ale proč?“ ale: „Rozumím. Zkusíme to jindy.“
Podle zkušeností NEO Centra (2023) trvá vytvoření bezpečného prostředí 4 až 6 sezení. Ne 40. Ne 100. Čtyři až šest. Během nich se klient učí: „Můžu být neúplný. Můžu být strašně vyděšený. A stále jsem v bezpečí.“
Naopak: když terapeut vás donutí k prožívání vzpomínek, které jste ještě nebyli připraveni zpracovat, může to vést k dalšímu traumatu. To není terapie. To je znovuzažití.
Co je „bezpečný prostor“ ve skutečnosti?
Bezpečný prostor není jen tichá místnost. Je to vědomí, že:
- Můžete se zdržet, když je to moc.
- Můžete se nechat přerušit, když se cítíte ztracení.
- Můžete říct: „Nechci se dotýkat tohoto tématu.“ a nebudete považováni za odolné nebo neúspěšné.
- Můžete plakat, smát se, ztuhnout - a terapeut to nevykládá jako „odpor“.
Je to také o fyzickém prostředí. Deky, křeslo, které vás podporuje, voda, kterou si můžete nalít, klidný zvuk v pozadí. Tyto věci nejsou luxus. Jsou nástroje. Podle klientek z workshopu na Psychologie.cz: „Když jsem si přikryla kolena dekou, cítila jsem, že se můžu vrátit do sebe.“
Bezpečný prostor není ticho. Je to přítomnost - tichá, ale pevná. A to je to, co traumatu chybělo.
Terapeut jako „bezpečný objekt“
U dětí, které přežily zanedbání, je „bezpečný objekt“ - někdo, kdo je vždy tam, když potřebují. U dospělých s PTSD je terapeut tímto objektem.
To neznamená, že je přátel. Neznamená to, že vás „miluje“. Znamená to, že je konzistentní. Neztrácí se. Nepřekračuje hranice. Nedělá vám návrhy, které nechcete. Nepřesvědčuje vás, že „to je pro vás dobré“.
Dr. Misa Kroupová cituje Viktora Frankla: „Člověk má schopnost najít smysl i v utrpení.“ Ale smysl nevzniká v nátlaku. Vzniká v bezpečí. Když se můžete dívat na svou bolest bez strachu, že vás někdo „vyžene“ z ní, začínáte ji vidět jako část sebe - ne jako nepřítele.
Terapeut, který neabsorbuje vaši bolest jako svou vlastní, je ten, kdo má své vlastní hranice. To není chladnost. To je profesionální péče. Podle Celostní medicíny (2023) 70 % terapeutů s hyperempatií končí vyhořením, protože považují svou schopnost „cítit“ za povinnost „zachránit“. To je nebezpečné. Bezpečná terapie vyžaduje, aby terapeut byl přítomen - ne závislý.
Co dělat, když terapeut překračuje hranice?
Někdy to není zlý úmysl. Někdy je to nevědomé. Terapeut může příliš rychle zrychlit, příliš často vás dotýkat emocionálně, nebo vás přesvědčovat, že „musíte to zpracovat“.
Co můžete udělat?
- Poznamenejte si, co vás znepokojilo. Nejen „to mi nešlo“, ale: „Když řekl, že to musím zvládnout, cítil jsem, že jsem neúspěšný.“
- Řekněte to přímo: „Toto mě znepokojuje. Mohli bychom se na to podívat?“
- Nechte si čas. Neříkejte „ano“ jen proto, že se bojíte ztráty.
- Je-li to opakovaně, hledejte jiného terapeuta. To není selhání. Je to ochrana.
Podle anonymního uživatele na Psychologie.cz: „Největší průlom přišel, když jsem poprvé řekl terapeutovi, že určitá témata jsou pro mě momentálně neprojítelná - a on to respektoval.“
Co se děje v Česku - a co bude dál
Česká psychoterapie se mění. Od klasické „hovorové“ terapie se přesouvá k tělesně založeným přístupům, které respektují nervový systém. V roce 2023 bylo 82 % terapeutů, kteří používali tělesné techniky. V roce 2018 to bylo 45 %.
Od roku 2020 se počet certifikovaných trauma-informed terapeutů zvýšil o 37 %. Ale problém zůstává: na 100 000 obyvatel je jen 12 specializovaných terapeutů na PTSD. Čekací doba je 6,2 měsíce.
Do roku 2026 by měl trauma-informed přístup stát se standardem v Česku. To znamená, že noví terapeuti budou muset absolvovat minimálně 40 hodin specializovaného školení. To je krok vpřed. Ale bez supervize pro terapeuty pracující s těžkými případy se riziko revictimizace zvyšuje. To je nebezpečné.
První české studie (Psychologie.cz, 2023) ukazují, že klienti, kteří se naučili nastavovat hranice v terapii, mají o 43 % vyšší pravděpodobnost úspěšného zpracování traumatu bez relapsu. To není náhoda. Je to důsledek respektu.
Co si pamatovat
Terapie traumatu není o tom, abyste „překonali“ svou minulost. Je to o tom, abyste se naučili být s ní - bez strachu, bez viny, bez nutnosti se vysvětlovat.
Bezpečí není cíl. Je to prostředí. A hranice jsou jeho základ.
Nejste slabí, když potřebujete čas. Nejste odolní, když nechcete mluvit. Nejste neúspěšní, když se cítíte ztracení.
Pravda je jednoduchá: když vás někdo poslouchá, když vás nezatlačuje, když vaše „ne“ platí - začínáte věřit, že jste v pořádku. A to je to, co traumatu nikdy nedalo. A to je to, co terapie může vrátit.
Proč nemůže terapie traumatu probíhat rychle?
Terapie traumatu nemůže probíhat rychle, protože trauma je uložené v nervovém systému, ne jen v paměti. Když se vás terapeut pokusí donutit k prožívání bolesti, nezpracujete ji - znovu ji zraníte. Zpracování traumatu vyžaduje pomalý, bezpečný proces, ve kterém se nervový systém učí znovu cítit bezpečí. Rychlost je nepřítel - ne přítel.
Co dělat, když se mi v terapii stále nezdá bezpečné?
Pokud se vám v terapii stále nezdá bezpečné, nejste sami. Mnoho lidí s traumatem cítí, že „nic nezvládají“. To není vaše chyba. Zkuste si napsat, co přesně vás znepokojuje - je to terapeutův tón hlasu? Příliš časté dotazy? Nedostatek prostoru pro pauzu? Pak to s ním řekněte. Pokud se nic nezmění, hledejte jiného terapeuta. Bezpečná terapie neexistuje bez vaší souhlasné přítomnosti.
Je normální, že se v terapii cítím hůř než předtím?
Ano, někdy je to normální - ale jen pokud je to dočasné a probíhá v bezpečném prostředí. Pokud se cítíte hůř, protože terapeut vás „vyžene“ do bolesti, nebo vás vytlačuje z hranic, není to normální. Je to varování. Zdravá terapie neznamená, že se vám bude hůř. Znamená, že se budete cítit lépe, i když se někdy cítíte hůř. Rozdíl je v tom, zda se cítíte podporovaní, nebo zaháňaní.
Může terapeut překročit hranice i bez zlého úmyslu?
Ano. Mnoho terapeutů má dobré úmysly, ale chybí jim trénink v trauma-informed přístupu. Může vás přimět k mluvení, když jste příliš vyčerpaní, nebo vás přesvědčovat, že „to je pro vás dobré“. To není zlo, ale chyba. Zdravý terapeut přiznává, když se spletl, a zpomalí. Pokud to neudělá, není to bezpečný prostor.
Jak poznám, že je terapeut kvalifikovaný pro práci s traumatem?
Kvalifikovaný terapeut neříká: „Musíme to probrat.“ Říká: „Když budete připraveni.“ Hledáte terapeuta, který: 1) používá tělesné techniky, 2) respektuje vaše „ne“, 3) nevyvolává vzpomínky bez přípravy, 4) má certifikaci v trauma-informed přístupu, a 5) neříká, že „všechno je možné“ - ale že „všechno je možné, když budete připraveni“. To je rozdíl.
