Co je vlastně existenciální psychoterapie?
Nejde o to, jak se cítíš dnes. Nejde o to, jaký máš špatný den nebo jak tě trápí práce. Existenciální psychoterapie se ptá na něco hlubšího: Proč to vůbec má smysl? Když ztratíš blízkou osobu, když tě odvolají, když se ocitneš v padesáti a necítíš, že jsi něco vytvořil - nejde jen o deprese nebo úzkost. Jde o to, že tě něco zasáhlo do jádra. A to je přesně to, co existenciální terapie rozpoznává jako přirozenou část lidského života, ne jako poruchu.
Tento přístup neříká: „Zapomeň na smrt, zacvič si, změň myšlenky.“ Ona se na smrt dívá přímo do očí. Na svobodu, která se náhle stane tíhou. Na to, že jsi sám - opravdu sám - v tom, co cítíš a co máš zažít. Irvin Yalom, který tento přístup v USA popularizoval, říká, že existují čtyři nevyhnutelné skutečnosti: smrt, svoboda, izolace a ztráta smyslu. Ty neodstraníš. Ale můžeš se s nimi naučit žít.
Proč humanistická psychoterapie je tady kamarád?
Existenciální terapie je jako přísný filosof, který ti položí otázku, kterou nechceš slyšet. Ale když ji položí, chceš mít někoho, kdo tě drží za ruku. A to je humanistická psychoterapie. Založená na Carlovi Rogerovi, nejde o to, co je správně nebo špatně. Jde o to, jestli tě někdo opravdu slyší. Bez soudů. Bez rady. Bez toho, aby ti někdo říkal, co máš dělat.
Ve skutečnosti je to skvělá kombinace: nejdřív ti humanistický terapeut řekne: „Tady jsi, a to je dost.“ A až pak ti existenciální terapeut položí: „A co teď?“ Výzkumy z České republiky ukazují, že 85 % terapeutů, kteří používají existenciální přístup, integruje ho s humanistickým. Protože když člověk slyší: „Tvoje úzkost je normální,“ - najednou přestane být strašidlem. A až pak můžeš začít přemýšlet: „Proč jsem to vůbec cítil?“
Viktor Frankl: Smysl, i když je všechno špatně
Viktor Frankl přežil tři koncentrační tábory. A poté napsal knihu, která se stala klasikou: Člověk v hledání smyslu. Co zjistil? I v těch nejhorších podmínkách lidé najdou smysl. Ne proto, že se něco zlepšilo. Ale protože se rozhodli, jak na to budou reagovat.
Frankl říká, že smysl může být tři věci: něco, co vytvoříš (práce, umění), něco, co prožiješ (láska, krása), nebo postoj, který zaujmeš, když už nic jiného nezbyde. Když jsi nemocný a nejsi schopen dělat nic, můžeš si vybrat: budeš se k tomu vyjadřovat zlobou nebo klidem? Když tě opustí partner, můžeš se vyděšit nebo se podívat: „Co mi to říká o tom, co mi opravdu důležité je?“
Frankl nazývá toto „existenciální vakuum“ - když se člověk necítí žít, ale jen existovat. A to je přesně to, co dnes zažívá mnoho lidí. Ne z důvodu poruchy, ale protože život přestal mít smysl. A Frankl neříká: „Najdi smysl!“ On říká: „Zkus ho najít tady, v této chvíli, i když je to těžké.“
Irvin Yalom: Když terapeut neřeší, ale přítomný je
Yalom je ten, kdo v 80. letech převedl filosofii na klinickou praxi. A jeho přístup je jednoduchý, ale náročný: neřešit problémy, ale být s nimi. Když klientka přišla po smrti manžela a říkala: „Nemůžu dál žít,“ Yalom neřekl: „Budeš se cítit lépe.“ Neřekl: „Zkus se věnovat práci.“ Neřekl: „Je to přirozené.“
On řekl: „Tady jsem. A vím, že to, co cítíš, je pravda.“ A to stačilo. Po šesti měsících klientka řekla: „Nechávám to, že to nemá smysl. Ale teď už nebojuju proti tomu.“ To je jaderný bod existenciální terapie: nejde o vyřešení. Jde o přijetí.
Yalomův přístup funguje nejlépe u lidí, kteří prožívají existenciální krizi - ztráta blízké osoby, odchod z práce, diagnóza, rozvod, přechod do důchodu. Ti, kteří se cítí, že život je jen „něco, co se děje“, a ne „něco, co já žiju“. A to je důvod, proč je tato terapie v Česku stále menšinová - ne každý terapeut je připraven být v této nejistotě. A ne každý klient chce slyšet, že smysl nemusí být „nalezen“, ale „vybudován“.
Co se děje v Česku?
V České republice existenciální psychoterapie není běžná. Pouze 8,3 % klinických psychologů ji používá jako hlavní metodu. Ale 67 % ji integruje do své praxe, když klient přijde s tím, že „to všechno nemá smysl“. Nejvíce ji najdeš v Praze, Brně a Plzni - tam, kde jsou univerzity a vzdělávací centra.
Cena hodiny je v průměru 950 Kč - o 15 % více než u běžné psychoterapie. A nejsou to jen peníze. Je to i čas. Osmnáct až dvacet čtyři měsíců studia, filosofických textů, supervizí a vlastní terapie terapeuta. Protože když chceš vést někoho přes smrt, svobodu a izolaci, musíš to nejdřív projít sám.
V roce 2023 se v Praze konala mezinárodní konference, kde 92letý Yalom představil novou kapitolu: klimatická úzkost. Ano, i to je existenciální téma. Když dítě neví, jestli bude mít budoucnost - to není jen politika. To je otázka smyslu.
Pro koho to není?
Tato terapie není pro každého. Pokud máš akutní psychózu, těžkou deprese s sebevražednými myšlenkami nebo poruchu osobnosti, neměl bys začít tady. Existenciální terapie neřeší symptomy. Ona je pouze zrcadlo - a někdy to zrcadlo může být příliš ostré.
Je tu i riziko. Jeden terapeut sdílel příběh klientky, která po konfrontaci se svobodou a odpovědností spáchala sebevraždu. Ne proto, že terapeut udělal něco špatně. Ale protože někdo nebyl připraven na to, že mu někdo řekne: „Nikdo ti neřekne, co máš dělat. Ty to musíš zjistit sám.“
Takže to není terapie pro ty, kteří chtějí recept. Je to terapie pro ty, kteří chtějí přijít na to, co je jejich vlastní pravda - i když je to těžká.
Co se mění?
Veřejnost se mění. Průzkum CVVM z roku 2022 ukázal, že 68 % Čechů říká: „Hledám smysl svého života.“ A to není jen trendy. Je to odpověď na to, že život už není jen o práci, penězích a rodině. Je to o tom, jestli máš pocit, že žiješ.
Výzkumy na 45 klientech ukázaly, že po 20 sezeních se jejich pocit smyslu zvýšil o 32 %. A to není jen „cítil jsem se lépe“. To je změna v základním vnímání života.
Stále chybí akademické uznání. Stále chybí dostupné kurzy. Ale růst je tam. V roce 2015 bylo 6,2 % terapeutů, kteří používali tento přístup. V roce 2025 je to 8,3 %. A podle předpovědí do roku 2030 se to může zvýšit na 12-15 %.
Co můžeš udělat teď?
Nejsi terapeut? Pak nech si říct: není třeba hledat existenciálního terapeuta, abys začal hledat smysl. Začni tady:
- Co tě dnes vzbudilo? Co tě zaujalo? Co tě nějakým způsobem zasáhlo - i když to bylo malé?
- Co bys dělal, kdyby tě nikdo neviděl? Kdyby tě nikdo neohodnotil? Kdyby ti nikdo neříkal, že jsi dobrý?
- Co bys chtěl říct někomu, kdo tě nezná, ale bude žít po tobě?
Tyto otázky neřeší problém. Ale mohou ti ukázat, kde je tvoje vlastní smysl. A to je začátek.
Existenciální psychoterapie není řešení. Je to cesta.
Necháváš smysl života na někoho jiného? Na práci? Na děti? Na náboženství? Na závazek? Existenciální terapie ti říká: „To všechno může být krásné. Ale to není tvůj smysl. Tvůj smysl je něco, co ti vzniká, když přestaneš hledat odpověď - a začneš žít otázku.“
