Každý třetí dítě ve věku do 18 let zažije nějakou formu dětského trauma. Nejde o vzácnou výjimku. Nejde o něco, co se stane jen někomu jinému. To znamená, že v každé třídě, v každém pracovišti, v každém domě sedí někdo, kdo nosí v sobě jizvy z dětství, které nikdo nevidí. Studie ACE - Adverse Childhood Experiences - to dokázala přesně, bez ohledu na to, jak to působí nepříjemně.
Co je vlastně studie ACE?
Studie ACE byla zahájena v roce 1995 v Kalifornii lékaři Vincentem J. Felittim a Robertem F. Andou. Zkoumala, jak dětské zkušenosti ovlivňují zdraví v dospělosti. Nešlo o teorie nebo domněnky. Šlo o skutečná data z 17 337 dospělých, kteří se podrobili podrobnému dotazníku o svém dětství. A výsledky byly šokující.
Bylo zjištěno, že 63,9 % účastníků mělo alespoň jednu adverzní zkušenost v dětství. Z toho 21,9 % mělo tři nebo více. A to nebylo jen o násilí. Studie rozlišovala deset konkrétních typů traumatu: fyzické a emocionální týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, domácí násilí, duševní nemoc v rodině, zneužívání alkoholu nebo drog, rozvod rodičů, uvěznění blízké osoby. Každá z těchto zkušeností přidala jeden bod do takzvaného ACE Score - od 0 do 10.
Co se stane, když máš vysoké ACE Score?
Čím vyšší byl ACE Score, tím větší bylo riziko. Ne jenom duševních problémů, ale fyzických onemocnění. Lidé s ACE Score 4 a více měli:
- 4-krát vyšší riziko alkoholismu
- 3-krát vyšší riziko chronické plicní nemoci
- 2-krát vyšší riziko rakoviny plic
- 4-krát vyšší riziko deprese
- 12-krát vyšší riziko pokusů o sebevraždu
- 3-krát vyšší riziko infarktu a mozkové mrtvice
- 2-krát vyšší riziko diabetesu
To nejsou jen čísla. To jsou životy. Lidé, kteří se snažili přežít dětství, nyní přežívají i chronické nemoci, které jim zkracují život. A to všechno proto, že jejich mozek a tělo se během dětství přizpůsobily přežití - a pak už se neuměly přepnout z režimu „ohrožení“ do režimu „života“.
Proč to vůbec funguje?
Mozek dítěte není jen malý dospělý mozek. Je citlivý, pružný, přizpůsobivý. Když dítě žije v neustálém stresu - když je každý den ohroženo, zanedbáváno, straší se - jeho tělo uvolňuje stresové hormony, jako je kortizol, po celý den. Dlouhodobě to poškozuje oblasti mozku odpovědné za regulaci emocí, paměť a rozhodování. Tělo se přizpůsobí: „Když je nebezpečí vždycky, musím být vždycky na stráži.“
Tento stav se nazývá „toxic stress“. Není to jen „byl jsem špatně vychovávaný“. Je to biologická změna. Tělo se naučilo být v pohotovosti. A když se toto chování přenese do dospělosti, tělo už neví, kdy má odpočívat. Výsledek? Chronické záněty, poruchy spánku, problémy s imunitou, zvýšená hladina cukru v krvi - a nakonec nemoci, které se objeví až desítky let po traumatu.
Je to jen o násilí?
Ne. Mnoho lidí představuje trauma jako násilí - fyzické, sexuální. Ale studie ACE ukázala, že zanedbávání - když dítě nemá, koho se zeptat, když je smutné, když ho nikdo neobrácí, nezvedne, neřekne „Jsi v pořádku“ - je stejně ničivé. Emocionální zanedbávání je tiché trauma. Nikdo nevidí působené zranění, ale jeho následky jsou stejně hluboké.
Stejně tak rozvod rodičů, pokud je doprovázen konfliktem, zavrhováním, nebo když dítě cítí, že je za to zodpovědné. Nebo když rodič trpí depresemi a nemůže být přítomen - ne protože nechce, ale protože nemůže. To není „zlý rodič“. To je postižený člověk v systému, který ho nevidí.
Co dělat, když máš vysoké ACE Score?
Není to osud. Není to konec. Vysoké ACE Score neznamená, že budeš nemocný, závislý nebo šílený. Znamená to, že tvoje tělo a mozek se naučily přežívat - a teď je čas se naučit žít.
Největší objev studie ACE nebyl, že trauma škodí. Ale že jeho dopady lze zmírnit. A to třemi věcmi:
- Terapie - zejména trauma-orientovaná, jako například EMDR nebo somatická terapie - pomáhá mozku překonat „zamrzlý“ stresový režim.
- Pozitivní vztahy - jedna stabilní, bezpečná, důvěryhodná osoba může změnit celý život. I když je to přítel, učitel, terapeut, nebo dokonce kamarád z online skupiny.
- Pravidelný životní styl - pohyb, spánek, strava, meditace - všechno to pomáhá tělu se „přepnout“ z režimu přežití do režimu obnovy.
V České republice se organizace jako Šance Dětem a NATAMA už od roku 2019 snaží integrovat poznatky ACE do práce s dětmi v tísni. A to je správný směr. Nejde o to, aby se děti „napravily“. Ale aby se jim dalo prostor, aby se naučily, že svět není vždycky nebezpečný.
Proč to děláme špatně?
Většina systémů - zdravotnictví, školy, sociální služby - stále reaguje na symptomy, ne na příčiny. Když dospělý muž přijde s depresemi, dostane léky. Když žena má obezitu, dostane dietu. Když teenager vypadá agresivně, dostane trest. Nikdo se neptá: „Co se ti stalo, když jsi byl malý?“
Studie ACE říká: Nejdřív se zeptej. Než se snažíš „opravit“ chování, pochop, odkud pochází. Trauma se nevyřeší trestem. Nevyřeší se „vydržet“. Vyřeší se vztahem - bez soudů, bez hledání viny, bez „měl jsi se držet“.
Je to všude - a to je důvod, proč to musíme řešit
Studie ACE nebyla jen o Kalifornii. Byla o lidském těle. A tělo reaguje stejně všude - v Praze, v Ostravě, v Hradci Králové. V Česku se v roce 2019 přeložil původní ACE dotazník - a už se používá v terapeutických centrech. Ale to nestačí. Potřebujeme, aby to pochopily i školy. A lékaři. A policie. A zaměstnavatelé.
Je to o tom, že když někdo v práci neudělá úkol, nemusí to být línost. Může to být výsledek trauma, které mu zničilo schopnost koncentrovat se. Když dítě ve škole pláče, nemusí to být „výbuch“ - může to být výraz toho, že se necítí bezpečně. Když dospělý člověk pije, nemusí to být „slabost“ - může to být jediný způsob, jak utlumit vnitřní hluk, který ho neopouští od dětství.
Je tam naděje?
Ano. A to je nejdůležitější.
Studie ACE neříká: „Jsi zničený.“ Říká: „Tvoje tělo se snažilo přežít. A teď můžeš začít žít.“
Největší ochrana proti dopadům trauma není „vyléčení“. Je to bezpečí. Bezpečný vztah. Bezpečný prostor. Bezpečná odpověď na bolest. Když někdo řekne: „Nechápu, proč to děláš, ale jsem tady.“ - to může změnit celý život.
Nejsi jediný. Nejsi zvláštní. Nejsi špatný. Jen jsi přežil. A to už je něco, co si zaslouží úctu. Ne trest. Ne léky. Ne výčitky. Ale přítomnost. A čas. A láska, která nečeká, že se „napravíš“. Jen tě má ráda, jak jsi.
